Kapitola šestá: Hodinky

Když je slunce nad hlavou je poledne.

Tento nadpis zcela odpovídá mým zkušenostem, kterými se musím čas od času řídit. Hned vám vysvětlím, jaké okolnosti mě k tomuto závěru vedou. Ano, pořídili jsme si k naší Dafne štěně, a to se rozumí samo sebou, že se musí počítat s nějakými ztrátami na majetku. Naše malá Magg pobývala zprvu v ohrádce pro štěňata, ale jak šel čas, omezování osobní svobody se jí vůbec nelíbilo. Začalo to ranním probuzením, kdy při obvyklé cestě, která směřovala na toaletu jsem uklouzla na obalu od sušenek a zakopla o polínka, která se Magg snažila naštípat svými zoubky na třísky a tím nám přispět svojí troškou do krabice se základními pomůckami na rozdělávání ohně. Dalším překvapením byly kousky měkké šedé hmoty, které pečlivě oddělovala od ortopedických pomůcek z mých pantoflí. Z uzavřených a zateplaných papučí s vnitřním beránkem se staly lehké letní nazouváky bez beránku, jehož zbytky byly roztrhány naším hrdinným rekem na kusy a rozmetány po celém obývacím pokoji, neboť mu divně páchly. Ve dveřích ohrádky byla vykousaná pořádná díra, která umožňovala malému lupiči opustit zbojnický úkryt, když byl páníček nebo panička v nedohlednu. Naše holka byla ale pořádně vykutálené štěně, jelikož nechtěla zůstat v naší nemilosti, a co se dalo, padlo na hlavu Dafne, nebo k její smůle, byly holky přistiženy při skopičinách obě. Magg nebyla naše první štěně, a tak jsme samozřejmě na nějaké ty denní ztráty byli připraveni. Některé z nich vám ale dovedou docela znepříjemnit život, a to hlavně ty, které vám mohou pomoci se orientovat v ranním chaosu, kdy jde o každou minutu, aby člověk dodržel stanovený časový harmonogram. Byla jsem zrovna objednaná po dvouměsíčním čekání k lékaři, sahám automaticky na místo na stole, kam odkládám na noc hodinky, ale ty tam nejsou. Přiznávám se, že nejsem člověk zcela závislý na mobilu a tak ho nosím dobře uložen na bezpečném místě, ale ne zcela rychle dostupném.

Je tedy pro mě daleko rychlejší, použití natočení levé ruky k zjištění správného času. Proto se nemůžete divit, že místo klidné přípravy k odjezdu, nastalo chaotické hledání mé časomíry, které bylo doprovázeno připomínkami drahé polovičky o tom, že je dobré si ukládat věci vždy na stejné místo. Při tvrzení, že jsem si je stoprocentně dala na stejné místo na stole, se ozývalo při obouvání z chodby, že asi musely dostat křídla a uletěly. V časové tísni jsem opustila rozmrzele náš příbytek a vydala se do víru velkoměsta bez časového omezování. Samozřejmě, že jsem přišla s hodinovým zpožděním, ale plna zážitků z různých obchodů, které bych si za normálních okolností nedopřála. Večer, když jsem si šla lehnout a odkryla pokrývku, ležely tam mé hodinky.

Nebyly to hodinky jako takové, ale to, co z nich zbylo, tedy jen ciferník, jelikož po řemínku i s přezkami na zapínání nebylo ani památky. Nejprve můj mozek nebyl sto správně vyhodnotit, že jde o mé ztracené hodinky, jelikož ty vypadaly poněkud jinak. Ano, po nějakém čase jsem dospěla ke správnému závěru, že řemínek použila Magg jako pochutinu ke žvýkání. Stejný scénář se odehrál ještě dvakrát, i když jsem Magg zuřivě mávala ciferníkem před čumákem a ona rychle zalezla pod postel, jelikož pochopila, že tyto žvýkačky nejsou určeny pro ni. Stalo se tedy již několikrát, že jsem musela čas jen odhadovat a nebyla jsem stresovaná hodinovými ručičkami. I to má své kouzlo, a tak je z toho patrné, že vylomeniny našich mazlíčků nás časem naučí nad spoustou věcí jen mávnout rukou. Stejně jako děti, vám dodají nad každodenními starostmi nadhled a dokáží vykouzlit úsměv.